Nestačí jen získat Nobelovu cenu. Je také potřeba, aby ji přijali vaši krajané.

Přibližně takovým způsobem je možné charakterizovat situaci v běloruské společnosti několik měsíců poté, co se komise udělující Nobelovu cenu za literaturu rozhodla pro rok 2015 udělit toto významné ocenění Světlaně Alexejevič.

Jedním z těch, které toto nečekané ocenění nemile překvapilo, byl Aleksandr Lukašenko. Stalo se tak totiž v době, kdy zbývalo několik dní do prezidentských voleb. Běloruský prezident má dlouhodobě spory s významnými běloruskými spisovateli. Zejména na počátku 90. let a také na začátku nového tisíciletí byli režimem donuceni emigrovat takoví spisovatelé jako například Vasil Bykov nebo Vladimir Nekljajev. Sama Světlana Alexejevič odešla na několik let do emigrace právě na základě kritiky ze strany prezidenta Lukašenka.

Státní vydavatelství nevydávala díla Alexejevič od roku 1993. Výsledkem toho bylo, že když běloruští čtenáři spěchali pro knihy do knihkupectví, i to málo, co bylo do té doby vydáno, bylo v důsledku velmi malého nákladu rychle rozprodáno.

Hlavní otázkou nicméně bylo to, zdali státní orgány vůbec dají najevo, že si všimly, že Alexejevič získala pro Bělorusko Nobelovu cenu. Hned po oznámení výsledků jí k úspěchu blahopřáli například ukrajinský prezident a ruští státní představitelé. Jako první z běloruské strany jí však blahopřáli až představitelé běloruského ministerstva zahraničí. Další gratulace přišla z ministerstva kultury. Aleksandr Lukašenko jí poblahopřál až jako poslední.

Nicméně, přesto, že Lukašenko v průběhu předvolebních rozhovorů velmi zdrženlivě hovořil o jejích zásluhách a významu, který její vítězství přineslo bez ohledu na její opoziční názory, po volbách v rozhovoru z 24. října již mluvil takto:

„Chtěl bych mluvit o našich svobodných „umělcích“, mezi, které počítám jak laureáty Nobelovy ceny, tak i ty, kteří ji ještě nezískali. O těch, kteří vyjeli za hranice a začali tam házet bahno na svou zemi. Toto není správné a není to ani opoziční. Svou zemi, svoji rodnou zemi, si stejně jako svoje rodiče nebo svoji matku, člověk nevybírá. Je taková, jaká je. A ten, kdo o ní takto špatně mluví a stydí se za ní, je špatný syn.“

Sama Alexejevič toto odmítla s tím, že veškerá její kritika se týkala pouze politické situace v zemi.

Druhý problém se týkal toho, čí je vlastně autorka. Běloruská? Ale píše přece rusky. A narodila se na Ukrajině. 

K řešení tohoto rébusu napomohly ruské literární kruhy, které viděly v rozhodnutí Nobelovy komise nejnovější politickou kritiku „ruského světa“ a fakticky tak odmítly počítat Světlanu Alexejevič mezi ruské spisovatele, třebaže všechna její díla byla napsána rusky.

Dokonce i v Bělorusku, celá řada vrcholných představitelů kulturní scény příliš nespěchala s tím, aby Světlanu Alexejevič začlenili mezi běloruské spisovatele. Někteří k tomu připomínali předchozí, ne vždy úplně shovívavé komentáře Alexejevič o literárním potenciálu běloruského jazyka. Padaly i další příklady autorů jako například Franz Kafka, o kterém Češi tvrdí, že jejich autor, i přesto, že Kafka psal německy. K tomu Alexejevič poznamenala, že vyrůstala víceméně na ruské kultuře, třebaže mezi své učitele počítá hlavně běloruské autory Vasila Bykova nebo Alese Adamoviče.

Je možné říci, že tento problém začala sama Světlana Alexejevič řešit až v den, kdy bylo poprvé oznámeno její vítězství. S prosbou o pomoc s organizováním tiskové konference se Alexejevič obrátila na nejstarší, a co je důležitější, běloruské noviny „Naša Niva“ (Наша Нива). I tento akt byl posléze vykládán jako znak její vlastní vstřícnosti k Bělorusku.

Vrcholem všech strastí se však staly dva projevy Světlany Alexejevič ve Stockholmu: její přednáška při příležitosti předávání ceny a druhá v průběhu navazujícího banketu.

V podmínkách státní mediální blokády veřejnost zase jednou prokázala obdivuhodnou schopnost sebeorganizace. Aktivisté i obyčejní občané sbírali podpisy a doslovně řečeno obléhali státní úředníky s žádostí, aby státní televizní kanály vysílaly oba dva projevy Alexejevič ve Stockholmu. Jak vešlo později ve známost, nic by to prakticky nestálo.

Situace však nabrala jiný směr. Státní úředníci, pokud úplně nemlčeli, tak naopak spustili novou vlnu kritiky. Velká debata se například rozhořela okolo oznámení jedné z činovnic ministerstva kultury o tom, že Alexejevič není běloruskou umělkyní, jelikož nedostala žádné státní vyznamenání ani ceny.

Výsledkem toho všeho bylo, že několik kaváren a také Galerie “У” uspořádaly promítání přímého přenosu ze Stockholmu. Tím se však napětí nesnížilo. Největší diskuse vyvolaly již zmíněné projevy Světlany Alexejevič, jež byly věnovány jejímu největšímu hrdinovy „rudému člověku.“ Člověku s ideovými kořeny v Sovětském svazu, který se nikam neztratil, ale naopak se čím dál více projevuje v současné společnosti.

Velké množství Bělorusů však čekalo trochu jiné vystoupení, trochu více zaměřené na Bělorusko, s odkazem na to, kdy se opět běloruské literatuře poštěstí být v takové pozici. Výsledky podobných úvah velmi originálně shrnulo Eurorádio, které na základě podobné kritiky napsalo v jádru velmi satirický text.

K usmíření s Bělorusy přispěl až na poslední chvíli pozměněný formát projevu na závěrečném banketu. Namísto víceméně formálního několikaminutového děkovného projevu, který měl být věnován švédskému králi, komisi udělující Nobelovu cenu a dalším hostům, Alexejevič věnovala svůj projev Bělorusku, jeho národu a své vystoupení zakončila v běloruštině.

Návrat Alexejevič do Běloruska už však probíhal podle „klasického“ scénáře. Na letišti na spisovatelku sice čekalo více lidí, než ji původně vyprovázelo při cestě do Stockholmu, nicméně představitelé státu se rozhodli, že lepší bude raději mlčet.