Rozhovor přinášíme z portálu a2larm. Celý je k přečtení zde.

V červnu uplynulo pětadvacet let od doby, kdy se Alexandr Lukašenko stal prezidentem. Navzdory falešné představě, že v „poslední diktatuře v Evropě“ se za tu dobu prakticky nic nezměnilo, běloruská společnost rozhodně není jen šedá masa postsovětských lidí. Co je příčinou úspěchu Lukašenkova represivního režimu?

Pětadvacet let je dlouhá doba. V letech 2010 a 2011 se u všech objevil nejprve velký optimismus, ale protesty byly tvrdě rozehnány. Dneska to vidíme v Moskvě. Všichni se diví, proč tak pokojnou demonstraci rozehnali, ale stejně vypadal Minsk v roce 2010. Všechno se to jen opakuje. Bělorusko je takový polygon, na kterém se testují způsoby podrobování lidí. Když se dívám na Moskvu, je to déjà-vu. Včetně prognóz, že nenásilné demonstrace uspějí, že občanská společnost sílí. Když se ale podíváme, jak to vypadalo u nás, můžeme předpovědět, že to tak nebude. Všechny zadáví. Nás utopili v pokutách, nekonečných administrativních vazbách, vyhazovech z práce, ze škol. V Moskvě a v Minsku člověk ještě práci najde. Ale když jsi aktivista v regionu, vyletíš z práce a nikdy už jinou nenajdeš.

Lidé jsou na státu závislí úplně ve všem, takže byť je režim jakkoli represivní, nikdo se proti němu nechce postavit. To se týká především pracovních podmínek a pracovní disciplíny, tedy především smluv na dobu určitou. Do konce června byly smlouvy na dobu určitou uzákoněny jen prezidentskými dekrety, takže byly platné dočasně a bylo možné je soudně napadat, ale teď už mají charakter zákona.

Co obnáší smlouva na dobu určitou?

Člověk nesmí dát výpověď. Pokud si našel lepší práci, nesmí dát výpověď, dokud mu smlouva nevyprší. Zaměstnavatel ale může smlouvu vypovědět kdykoli. Zaměstnavatel také může zaměstnance, i když s tím nesouhlasí, přeložit na jakoukoli jinou pozici či jinému zaměstnavateli jako podzaměstnance.

To je nevolnictví…

V podstatě ano. Jenže je to zákonné nevolnictví.

A jak velká část běloruské společnosti pracuje na tento typ smlouvy?

Je to norma. Buď má člověk smlouvu na dobu určitou, nebo krátkodobé zaměstnání. Jiné pracovní smlouvy v Bělorusku nejsou. Zaměstnanci jsou plně bezprávní a zaměstnavatel s nimi může dělat, cokoli se mu zachce. Je to velmi nestabilní systém. Nejenže je člověk bezprávný, ale žije ve strašné nejistotě, která z tohoto typu bezpráví plyne.Žádnou perspektivu nevidím. Když přemýšlím o změně režimu, bojím se, že Bělorusko už propáslo moment, dokdy to šlo udělat demokratickým způsobem.

Takže skrze práci a pracovní podmínky je společnost držená zkrátka?

Přesně tak. V současné chvíli jsou pracovní podmínky jádrem mechanismu, kterým stát všechny manipuluje. Najít v dnešní době práci není vůbec snadné. Situace je o to horší, že vás zaměstnavatel může kdykoliv vyhodit a stát zaměstnává kolem šedesáti procent všech zaměstnaných. Proto u nás tak vzrostla pracovní migrace, která postupně nabývá nevídaných rozměrů. Migrace do Polska se za poslední rok zvýšila pětinásobně. Dřív lidé odcházeli za prací do zahraničí, ale jezdili tam a zpátky. Jenže to se změnilo. Lidé, kteří pracují jeden rok v Litvě nebo Polsku, se už nevracejí. Žertem si říkáváme, ať poslední, kdo opustí Bělorusko, zhasne světlo. Jenže v některých regionech to už není vtip, ale realita.

Říkáte, že práce je hlavním mechanismem, kterým si běloruský stát vynucuje servilnost. Jak tedy vypadalo těch pětadvacet let z perspektivy odborů? Jak se formoval vztah odborů a Lukašenkova režimu?

Na začátku devadesátých let všechny odbory vstoupily do Federace běloruských odborů a když se Lukašenko stal prezidentem, dosadil si do čela organizace svého člověka. A to byl prakticky konec nezávislých odborů. Co by z toho Lukašenko měl, spolupracovat s nezávislými odbory? Odbory potřebuje jen jako převodovou páku mezi režimem a lidem.

Takhle jednoduše? Vždyť nezávislé odbory nejprve volily své vedení, tak jak je možné, že od Lukašenka bezelstně přijali takový oktroj?

Lukašenko se dostal k moci v roce 1994 a mezi rokem 1995 a 1996 rozložil parlament. Tehdy začali z veřejného prostoru mizet opoziční političtí lídři. Postupně zmizeli všichni, kdo měli nějaký vliv, a zůstali ti, kdo šli režimu na ruku. Deprese jde vždycky člověku naproti – a každý si musí vybrat. Buď sehne hlavu a mlčí, nebo si vybere boj. A boj si vždycky vybere jen málo lidí, a ještě méně jich je na něj připraveno.

Poté, co se Federace běloruských odborů stala součástí režimu, objevily se reálně nezávislé odbory, například Odbory pracovníků v radioelektornickém průmyslu (REP), pro které pracujete vy…

Ty vznikly ještě dřív, než se Lukašenko dostal k moci. A původně byly také ve Federaci, ale když přešla ze strany pracujících na stranu moci, některé odbory z ní vystoupily a založily alternativní společenství – Kongres běloruských demokratických odborů – , aby zformovaly nějakou opozici. Problém je v tom, že všechny organizace, které existovaly před Lukašenkem, existují doteď. A všechny pobočky REP, které se snažíme zakládat v regionech, nám odmítají registrovat, protože všude už přece odbory mají. V Babrujsku podáváme každoročně žádost o registraci už od roku 2010, ale stejně musíme pracovat nelegálně a neoficiálně. Přitom je ten proces velmi primitivní, k registraci je potřeba jen dodat štos dokumentů, včetně smlouvy o nájmu kanceláře, na kterou bude napsaná naše právní adresa. A jakmile podáme žádost, přijde pokaždé výpověď ze strany pronajímatele a nás i s kanceláří vyhodí. Každý rok. Tak to funguje všude. S naším Ženským klubem to bylo úplně stejné.

A jaký je vztah REPu a dalších nezávislých odborů k těm provládním?

My se ignorujeme, protože u nás jsou úplně jiné oblasti zájmu. Provládní odbory se nevěnují ochraně práv pracujících.

A lidé do takových odborů vstupují?

Stanou se členy automaticky, když začnou pracovat. Člověk naopak musí napsat žádost o vystoupení ze státních odborů, pokud v nich nechce být. Ale v takovém případě obvykle následuje okamžitý vyhazov z práce. Tak je to u nás se vším, všude je dobrovolné členství, ale fakticky je vynucené, protože jím je něco podmíněné.

Nezávislé odbory jsou nicméně stále silnějším a viditelnějším opozičním ohniskem. Nedávno to vypadalo, že se jich lekl i Lukašenko sám.

Samozřejmě. Na jaře 2017 jsme začali organizovat demonstrace proti zníměnému příživnickému zákonu. V létě už začaly prohlídky kanceláří. Odbory REP dál oficiálně podporovaly a zaštiťovaly protestní demonstrace, právníci REP vymysleli, jak se u soudu odvolávat a jak podávat žaloby a založili bezplatnou nonstop telefonní linku právně-pracovních konzultací. K tomu samozřejmě REP finančně podporoval lidi, kteří za účast na demonstracích dostali pokuty nebo je vyhodili z práce

V současné době probíhají intenzivní rozhovory Běloruska s Evropskou unií. Do jaké míry to má vliv na možnosti běloruských aktivistů? Z jedné strany se zdá, že Bělorusko stojí o bližší vztah s EU a potřebuje aspoň zdání demokratického státu. Na druhou stranu je to ale v realitě přesně naopak a státní složky šikanují aktivisty čím dál víc.

Změnila se taktika. Státní moc se vzdala administrativního pronásledování, protože je snadno čitelné. Dříve všichni spadali pod paragrafy nepovoleného shromažďování a výtržnictví. Do výtržnictví se vejde od „mluvil sprostě“ nebo „mával rukama“ po cokoliv, co vás napadne. A protože bylo tak evidentní, že tyto dva paragrafy jsou prakticky politické nástroje pronásledování aktivistů, mohl si kdokoli otevřít statistiky represí. Aby Bělorusko vypadalo, že nepronásleduje na základě aktivismu, přešli na kriminální paragrafy. To je především zákon o extremismu, podle kterého zavírají všechny anarchisty. Nedávno jsem dělala statistiku o politických performancích. V roce 2018 všechny spadly pod pokuty a administrativní tresty, za první čtyři měsíce 2019 to ale byly už čtyři administrativní tresty a pět kriminálních. Dřív to byly pokuty, teď mají prakticky všichni problémy s kriminálními záznamy.

Většina aktivistů už navíc emigrovala. A kdo zůstal, toho je snadné pronásledovat, protože je sám. Nejhorší to samozřejmě mají anarchisté, kteří podporují všechny, jsou na všech akcích a berou to na sebe. Vždycky jsou avantgarda.

Kromě odborů se angažujete také v oblasti ženských práv…

Když jsem se nějak dostala k aktivismu, seznámila jsem se s feministkami a nadchly mě. Tak jsem se s nimi začala scházet víc a s některými z nich jsme zorganizovaly náš Ženský klub. Pro klub jsou klíčová dvě témata. Jedním je samozřejmě téma žen v politice. To druhé je teď přednější: ženská práva v pracovním prostředí a s ním spojené téma žen po padesátce, protože u nás v Bělorusku je diskriminace starších žen všudypřítomná. K tomu se ještě snažíme pracovat s tématem sexuálního obtěžování, které je v Bělorusku problematické hlavně proto, že v něm nikdo nevidí nic špatného. Naopak, za obtěžovanou holkou přijde jako první její matka zatleská jí: „Šikulka! Pro tvou kariéru to bude skvělé! Takhle se dostaneš nahoru.“ Samy ženy to vnímají jen jako nástroj k získání různých výhod. V Minsku najdeme řadu osvícenějších žen, ale v regionech je to prostě dno. Tma a ticho. A přitom to vidíme všude okolo sebe.

Znamená to, že se od patriarchátu osmdesátých let nic nezměnilo? Muži v práci a ženy v kuchyni s dítětem na boku?

Vždyť proto taky říkáme Bělorusku Skanzen Sovětského svazu. Jen si myslím, že se to spíš ještě zhoršilo.

V čem?

V Sovětském svazu byli lidé stejně bezmocní jako my dnes, ale měli v sobě určitý pocit radosti ze života. Měli touhu žít. Ano, život jim byl nalajnován předem, ano, byli pod železným zámkem a nesměli opustit zemi a ano, vařili se ve vlastní šťávě. Jenže měli garantovanou výplatu, dovolenou, bydlení… Takže měli nějaké záruky, které byly sice minimální, ale zato jisté. V dnešní době lidé nevěří vůbec ničemu. Věří, že dneska je všechno nějak, ale zítra bude jinak. Žádné dlouhodobější jistoty nemáme.

A já žádnou perspektivu dynamičtějšího Běloruska nevidím. Samozřejmě, že přemýšlím o změně režimu, ale bojím se, že Bělorusko už propáslo moment, dokdy to šlo udělat demokratickým způsobem. Dneska už na to prostě nemáme demokratické nástroje, na rozdíl od Ukrajiny. A změna režimu už může přijít jen násilně. Co bude katalyzátorem možné změny? Netuším. Ale jsem přesvědčená, že to bude krvavá změna.

Rozhovor natočila a přeložila Tereza Reichelová. Autorka je studentka FF UK a spolupracovnice mezinárodního sdružení Občanské Bělorusko.