Snaha změnit vnímání Běloruska ve světě, posílit vztahy ze Západem, získat co nejvíce zahraničních investic na podporu slabé běloruské ekonomiky a zároveň neohrožovat své vztahy s Moskvou – to jsou nejčastěji diskutovaná témata Běloruska v mezinárodních vztazích za poslední měsíce. A právě o nich jsme si měli možnost povídat s předním analytikem Běloruského Institutu strategických studií Dzianisem Melyantsovem v druhé části našeho rozhovoru.

Přízraky privatizace

Co se týká privatizace, existuje riziko opakování nešvarů raných 90. let v Rusku: vznik oligarchů a celé řady sociálních problémů?

Stěží. Zaprvé, právě těmto ruským zkušenostem by se náš establishment chtěl vyhnout. Zadruhé, běloruská autoritářská vláda má populistickou povahu. Přece jen se opírá o názor lidu a je velmi citlivá na jeho nespokojenost. A kdyby stovky tisíc lidí přišly o práci, významně by to otřáslo jejími základy. Proto se vláda řídí spíše jinou zásadou. Pokud v rozpočtu vznikne velká díra, musí se něco prodat. A život jde dál. Takové prodeje majetku mohou trvat až deset let. Tímto způsobem se prodala továrna vyrábějící hodinky nebo jízdní kola. I dnes existují celé seznamy podniků, které jsou na prodej. Například řada kvalitních modernizovaných závodů v sektoru zpracování ropy nebo minský závod kolových tahačů, který vyrábí pro Rusko podvozky do raketometů. Jenže za tu cenu, kterou Minsk požaduje, je nikdo nekoupí. Na druhou stranu, generují pro vládu pravidelný zisk, proto otázka jejich prodeje fakticky není na pořadu dne.

Kromě toho, objemy soukromého a státního sektoru jsou dnes v Bělorusku prakticky vyrovnané. A soukromý sektor dále nabírá na obrátkách.

Minsk bezpochyby chová velkou naději na pomoc Ruska. A přestože Rusové dnes mají dost vlastních problémů, snadno by mohli najít pro svého západního spojence minimálně 2 miliardy – přece i samotné Bělorusko se považuje za jakousi výkladní skříň veškerých ruských integračních procesů. Proto s prodejem nebude spěchat.

V případě tvrdé privatizace by navíc vyvstala otázka nezaměstnanosti. Dříve přebývající pracovní sílu bylo možné poslat za prací do Ruska, dnes to už nejde. Kromě toho jsou tady ukrajinští uprchlíci, kteří dumpingují domácí trh. Proto je to choulostivější otázka než dříve.

Když se uvažuje o prodeji dalších podniků, volí Minsk mezi ruským a evropským kapitálem?

V ideálním případě by to mělo být vyvážené. S ruským kapitálem vždy přichází i ruská politika, je méně předvídatelný než ten západní. Proto se ho vláda obává a snaží se vyrovnat toky z obou stran. Právě proto se v posledních letech pravidelně pořádají investiční fóra v EU, USA, ale i v Minsku – má to demonstrovat, že se investiční klima zlepšuje. Je pravda, že v žebříčků Doing Business se Bělorusko citelně zvedlo. Jenže o tom, stejně jako o Bělorusku jako takovém, ví mezi investory jen málokdo.

Například v září loňského roku jsme uspořádali společnou akci s Národní agenturou pro privatizaci a soukromou investiční společností Juniter. Byla to velká akce se 700 účastníky, s mnoha zástupci zahraničních společností. Všichni říkali: „Na evropské investiční mapě vaše země jednoduše neexistuje“. Nikdo neví ani o zdejších podmínkách, ani o návratnosti, ani o politickém prostředí. Proto se teď Minsk aktivně snaží ukázat se světu, ale ten proces je těžký a potrvá dlouhá léta. Na druhou stranu, ruští podnikatelé lépe znají zdejší prostředí a jsou lépe připraveni, ze sovětských dob zde zůstalo hodně kontaktů.

Uvažuje se případně i o běloruském kapitálu?

V Bělorusku na to není dost peněz. V tomto smyslu je Bělorusko chudá země. Domácí investoři prakticky nejsou. Průmyslové podniky jsou velké a domácí zdroje na jejich akvizici nemá nikdo. Proto půjde o 100% zahraniční kapitál. Jen v případě, že hledání investora, který by akceptoval běloruské podmínky, zcela neuspěje, se uvažuje o určitém rozdělení podniků mezi loajální podnikatele. Podmínkou bude povinné plnění sociálních závazků.

Evropské a čínské peníze v Bělorusku

Jak hodnotíte projekty za evropské peníze, které již byly v Bělorusku realizovány?

Rekonstrukce dálnice Minsk – Brest se velmi povedla. To však nejsou investice, ale evropská grantová podpora, která činí kolem 40 milionů eur ročně. S investicemi je to složitější. Kvůli sankcím neměla Evropská investiční banka po dlouhou dobu mandát na spolupráci s Běloruskem. Skoro stejně vypadala situace s Evropskou bankou pro obnovu a rozvoj. Dřív měla EBRD běloruský program na podporu malého a středního podnikání, ale velmi skromný. Teď, po zrušení sankcí, se připravuje nový program. EIB a EBRD teď mají mandát na širší spolupráci s Běloruskem. Jenže tady nejde o ten základní kapitál. Základní kapitál, který by mohl přijít, je soukromý, z jednotlivých členských států EU. Zejména z Německa, které má velký zájem o vstup na běloruský trh.

Proč si to myslíte?

Citelně se zvýšila intenzita návštěv německých politiků a podnikatelů. Během těchto cest se aktivně zajímají o investiční možnosti. Dokonce se po pěti nebo šesti letech obnovilo Minské fórum – konference, kterou dříve tradičně pořádalo sdružení německo-běloruského přátelství. Po volbách 2010 přišlo přerušení, teď je fórum obnoveno. Při jeho posledním konání byl hlavním ekonomickým tématem stav běloruského hospodářství, možnosti pro zakládání joint venture a pro investice. Tento závěr mi vyplynul z osobních setkání v Německu. Mají zájem o rozšiřování privatizace.

Je zřejmý také zájem Poláků, pro které je důležité vyvážit ztráty způsobené sankční válkou mezi Ruskem a EU. Polská strana má zájem přesunout do Běloruska zpracovatelské podniky, jelikož, podle předpisů Celní unie, Bělorusko může nakupovat v Polsku suroviny a po zpracování je prodávat do Ruska již jako běloruské zboží. Rozhovory o vzniku takových joint venture začaly hned po zavedení sankcí, kvůli tomu do Minsku tehdy přijel polský ministr zemědělství.

Je tady zájem pobaltských zemí, protože tranzit běloruského zboží často prochází baltskými přístavy. Za tímto účelem Bělorusové před nedávnem koupili podíl v klaipedském přístavu.

Zájem projevují také slovinské společnosti ze stavebního odvětví.

Jak vypadá pověstné bělorusko-čínské přátelství? Jaká je aktuální situace?

Je to jedna z citlivých otázek. Už před rokem Lukašenko poprvé veřejně řekl, že není spokojen se spoluprací s Čínou, protože v ní vznikla příliš velká disparita. V obchodních vztazích s Čínou máme velký deficit. Čína dodává do Běloruska spoustu levného zboží, ale Bělorusko prodává do Číny především suroviny: draselná hnojiva, len atd. Navíc je tady otázka půjček. Ano, Čína je připravena Bělorusku půjčovat, ale jde o vázané půjčky, tj. za půjčené peníze musíme kupovat čínské zboží. Dováží se sem i čínští dělníci.

Dalším bolestným tématem je průmyslový park. Dodnes není jasné, kdo budou rezidenti tohoto parku a co se tam bude vyrábět. Není možné ani zhodnotit efektivitu tohoto projektu. Stavební práce nabírají zpoždění. Řeč je v tuto chvíli pouze o výstavbě infrastruktury, nikoliv o vlastní nové výrobě.

Právě proto se velvyslancem v ČLR stal Kiryl Rudy, největší liberál ve vládních strukturách. Jeho úkolem je vyrovnat disparitu. V politické oblasti je všechno v pořádku, byla podepsána dohoda o všeobecném strategickém partnerství. Jenže všechny politické úspěchy – cesty Lukašenka do Číny a čínských představitelů do Běloruska – jsou odtrženy od ekonomické složky.

Do jaké hloubky může jít spolupráce Běloruska a EU?

Ve vztazích s EU jsou velmi zřetelné orientační body a pochopení limitů, a to na obou stranách. Je jasné, že o přidružení k EU ani o ekonomické integraci, jako v případě Ukrajiny, nemůže být řeč. Bělorusko je totiž členem Euroasijské hospodářské unie. Nejlepší výsledek, který si Bělorusko může přát, je podpis základní dohody o spolupráci s EU. Dnes Bělorusko žádnou dohodu o spolupráci s EU nemá. Jde v první řadě o dohodu PCA – Partnership & Cooperation Agreement (dohoda o partnerství a spolupráci), kterou EU obvykle podepisuje na začátku spolupráce s jakýmkoliv státem. A pak se na její základě uzavírá například Association Agreement (asociační dohoda). Bělorusko ale neabsolvovalo ani první etapu. Ta dohoda byla podepsána v roce 1995, ale nejdříve se k ratifikaci neměl Lukašenko a později ji „zmrazila“ také samotná EU. Proto je momentálně v podstatě hlavním právním dokumentem smlouva o obchodu mezi EU a SSSR, uzavřená v roce 1989. Bělorusko by teď mělo zájem o uzavření dohody, která by definovala politický rámec a rámec hospodářské spolupráce, ale vrátit se k textu z roku 1995 není možné, protože právo EU se od té doby významně změnilo. Na druhé straně, podpis nové smlouvy znamená zdlouhavou ratifikaci. Proto diplomaté momentálně lobují pro nějakou prozatímní dohodu, která by mohla rychle vstoupit v platnost a uplatňovat se, dokud nebude zcela ratifikována PCA.

Bělorusko by si samozřejmě přálo úplné zrušení sankcí. Jde o personální sankce vůči čtyřem lidem, podezřelým z únosů běloruských opozičních činitelů. A také zrušení embarga na dodávky zboží, které silové složky mohou použít proti účastníkům opozičních demonstrací – obušky, vodní děla, či slzný plyn. Tyto otázky nejsou nejdůležitější, ale zároveň velmi kazí atmosféru spolupráce. Proto diplomaté mají za úkol zbavit se sankcí.

Druhou otázkou je finanční podpora v rozsahu, který umožňuje struktura EU, protože potenciál pro získání makrofinanční podpory prostřednictvím nástrojů sousedství a evropských investičních fondů opravdu existuje. Samozřejmě ne v takovém objemu, jako v případě Ukrajiny. Ale když to srovnáme se státy Východního partnerství, pomoc Bělorusku je výrazně menší.

A pak je tady otázka politického sbližování – zájem, aby návštěvy vysokých představitelů v Minsku neprobíhaly v „normandském“ formátu, v rámci minských dohod, ale přímo za účelem jednání se státními představiteli Běloruska.

EU zase očekává kroky směrem k demokratizaci politického procesu v Bělorusku a těch se samozřejmě nedočká. Určité kroky však Bělorusko přece jen udělá – zrušení trestu smrti, splnění doporučení OBSE v oblasti volební legislativy, či změny ve stranickém systému. Bělorusko přijme řadu evropských standardů v oblasti obchodu, ochrany životního prostředí, nebo ochrany hranic. Posledně zmíněná ochrana hranic zůstává prioritou EU. Spolupráce s agenturou Frontex bude nabírat na intenzitě.

Dále bych zmínil zjednodušení vízového režimu. Jednání hned o dvou dohodách – Visa Facilitation Agreement (dohoda o usnadnění udělování víz) a Readmission Agreement (readmisní dohoda) – jsou ve finální fázi a domnívám se, že v brzké době dojde k podpisu příslušných dokumentů. Zjednodušení vízového režimu bude oboustranné. Už teď Bělorusko zrušilo vízovou povinnost pro občany EU, kteří přijíždějí do Hrodna, Bělověžského pralesa a na Augustovský kanál na několik dnů. Probíhají jednání o podobném řešení pro 5denní bezvízový pobyt pro občany EU na celém území Běloruska za podmínky vstupu přes letiště Minsk-2 (opatření, které již mezitím vstoupilo v platnost, pozn. autora). Bude to vstřícné gesto ze strany běloruské vlády. Na oplátku bude EU muset vyjít vstříc v otázce diplomatických pasů, protože řada evropských zemí v minulosti požadovala zpřísnění bezpečnostních opatření při vydávání běloruských diplomatických pasů. Další otázkou je readmise. EU nechce přistoupit na stanovení přechodného období na přípravu zařízení pro migranty. Ukrajina takové období získala, my ne. Kvůli tomu se celý proces zpomalil, ačkoliv jeho podpis se očekával již minulý rok během Rižského summitu Východního partnerství.

Všechno, co říkáte, vyznívá velmi optimisticky. Ovšem podobná období sbližování EU a Běloruska byla také v minulosti. A poslední skončilo 19. prosince 2010. Je možný podobný neúspěch i tentokrát?

Všechno se může kdykoliv zvrtnout. Když se podíváme na případ Maďarska, členské země EU, vidíme, že se tam začínají projevovat autoritářské tendence i přes absolvovanou cestu demokratizace. A pokud zítřek přinese jiné podmínky pro dialog s EU, je zcela možné, že celý proces se zastaví. Dnešní dialog je ale stabilnější, než byl v letech 2008 až 2010. Existuje pořad jednání. Bylo zahájeno hodně sektorových rozhovorů – v oblasti financí, obchodu, lidských práv, či školství. Běloruští úředníci jednají se svými evropskými kolegy téměř na týdenní bázi. Není tady podezíravost, která byla cítit během předchozí normalizace. Teď je laťka očekávání nastavena mnohem níže. EU chápe, na co Minsk může a na co nemůže přistoupit. A Bělorusko lépe rozumí tomu, co mu EU může nabídnout a co nikoliv. Citlivé otázky jsou vyloučeny. V letech 2008 až 2010 se Západ nevzdával sázky na opozici. Teď taková sázka není. Svůj vliv měly také ukrajinské události.

A zdaleka není samozřejmostí, že vinu za nějakou možnou krizi bude mít právě Bělorusko. Například dnes Bělorusko trvá na СРА a EU se chce spíše omezit na vízové dohody. A kdyby se tato situace natahovala, Minsk může obrátit. Už se to stalo v případě zjednodušení vízového režimu. Minsk o něj žádal od roku 2004, zatímco EU požadovala politické reformy. V roce 2011 zase EU začala žádat Minsk, aby zahájil jednání o zjednodušení vízového režimu, ale Minsk několik let otálel.

Ukrajinská zkušenost

Nepanují obavy, že Rusko zareaguje na toto sbližování Běloruska a EU příliš nervózně, jak se to stalo na Ukrajině?

V tomto ohledu se Ukrajina a Bělorusko nedají srovnávat. Kyjev již hodně dávno udělal politické rozhodnutí o evropské integraci. A když se spouštělo Východní partnerství, Ukrajina byla nespokojená. Pro ni to totiž bylo málo, zatímco pro Bělorusko až příliš. Teď je pro Bělorusko na pořadu dne normalizace – přechod od nepřátelských vztahů k normálu. Ke zrušení sankcí. K politické a obchodní spolupráci. Kreml také chápe, že jde pouze o obnovení normálních vztahů a nevidí v tom hrozbu. Hrozba přijde v případě, že se začne mluvit o asociační dohodě s EU nebo o vstupu do NATO. Tady je ta červená čára.

Jsou po ukrajinských událostech posledních let v Bělorusku politické strany, které mají za cíl revoluci, či „majdan“?

Připomeňme si, že mnozí běloruští politici byli na Majdanu a ukrajinskou revoluci podporovali. Kromě toho, ne všichni z nich napřímo spojují válku v Donbasu s revolucí na Majdanu a změnou vlády. A přestože mezi obyvateli Běloruska by si opakování „majdanu“ přála pouhá tři procenta, neznamená to, že tato čísla musí být pro běloruské politiky směrodatná. Ne všichni se orientují na voličstvo. Zní to jako paradox, ale s ohledem na stávající politický systém jsou mnozí z nich připraveni vznášet teze, které nemají podporu ve společnosti.

Například?

Například BLF (Běloruská lidová fronta), která deklaruje jako svůj cíl vstup Běloruska do NATO, což běloruská společnost naprosto nepodporuje. BLF navštěvovala Majdan. Nebo akce Mladé fronty s portréty Bandery a Šucheviče. Ale vzhledem k tomu, že nemají přímou vazbu na voliče – nedostávají jejich hlasy – mají možnost říkat si, co chtějí. Ne všichni to ale dělají. Mnozí se vydávají populistickou cestou. Například křesťanští demokrati teď prosazují projekt proti alkoholizmu u obyvatelstva a za čistotu pitné vody. Otočili svou politiku od radikálních pouličních témat směrem k sociálním.

V rámci Mediabarometru pravidelně doporučujeme opozici, aby naslouchala tomu, co považuje za podstatné společnost, nikoliv oni sami nebo jejich donoři. A opozice tomu postupně začíná rozumět. přichází pochopení.