Třebaže je běloruská zahraniční politika obecně vnímána jako čistě proruská, v samotném Bělorusku se ji snaží prezentovat spíše jako multivektorovou. Cílem tohoto označení je zakrýt víceméně chaotickou zahraniční politiku Běloruska v posledních 10-15 letech. Partnerství s Ruskem se v poslední době trochu vyčerpává. Těsnější spolupráce s EU není v současném politickém ani ekonomickém stavu  země příliš pravděpodobná, přičemž poslední desetiletí bylo navíc poznamenáno sankcemi. A zejména proto Bělorusko rozvíjí vzájemné vztahy se zeměmi, jako jsou například Čína, Indie, Kuba, Venezuela, Ázerbájdžán, Irán nebo Vietnam, a to skrze různé dohody o spolupráci v průběhu vzájemných návštěv hlav těchto států. Významem tomuto listu pochopitelně vévodí Čína.

První kroky ke spolupráci

Sbližování ČLR a Běloruska začalo zejména díky aktivitě bývalého velvyslance Běloruska v Číně, Anatolije Tozika, v letech 2006-2010. Fascinován úspěchy čínských technických parků, začal velvyslanec lobovat za těsnější vztahy a spolupráci s Čínou. Tozik se ukázal být velmi úspěšným lobbistou, protože již v roce 2009 čínská Eximbank otevřela pro běloruskou vládu možnost čerpání zvýhodněného úvěru na podporu investičních projektů ve výši 5,7 mld USD. Poté, co se Tozik vrátil do Běloruska, kde byl jmenován vicepremiérem, se vzájemná spolupráce ještě více rozšířila. Nejprve přišla další možnost čerpat finance z Čínské státní rozvojové banky ve výši 8,3 mld. USD. Poté opět skrze Eximbank další dva programy, z nichž bylo možné čerpat prostředky v celkové výši téměř 2 mld. USD. Tímto způsobem, jen v letech 2009-2011, čínské banky a tamní vláda otevřely možnosti pro úvěry ve výši téměř 16 mld. USD.

Je však potřeba říci, že těmito ohlášenými úspěchy vše také skončilo a za posledních 5 let Bělorusko získalo jen nevelkou část z této ohromné sumy peněz. Důvodů je hned několik.

Zaprvé, na rozdíl od již zaběhnutého modelu úvěrů z Ruska, kdy peníze jdou víceméně jen na podporu ekonomiky, čínské peníze jsou vždy navázány na konkrétní projekty a jsou na ně pevně navázány i řadou doplňujících kritérií, jako například spolupráce s čínskými dodavateli nebo využívání čínských technologií.

Zadruhé, v roce 2010 byly běloruské firmy, ve většině případů neznalé mezinárodních účetních standardů a finančních mechanismů, nuceny spolupracovat skrze běloruské státní banky. Tyto banky však nesměly čerpat zahraniční úvěry vyšší, než je státem povolený limit.

A zatřetí, čínští partneři si v posledních letech začali stěžovat na špatné podnikatelské prostředí v Bělorusku. Neschopnost běloruských ředitelů přijímat samostatně řešení, slabá znalost anglického jazyka a ne příliš nadšené reakce na některé čínské technologie se začaly negativně odrážet na vzájemné spolupráci.

A díky tomu se výše skutečně čerpaných investic v roce 2010 zastavila na částce 28,5 milionu USD. Na konci roku 2011 se přímá podpora projektů ze strany čínské vlády týkala pouze 3 odsouhlasených projektů – 2 projekty na rekonstrukci elektráren a 1 projekt na rekonstrukci národního letiště.

Bělorusko-čínský technopark

Jedním z největších pokusů při posilování vzájemné spolupráce se stal projekt výstavby bělorusko-čínského technoparku, nedaleko od Minsku, který začal v roce 2011. Výstavba technoparku byla ohlášena jako naprosto unikátní projekt, na nějž měl dohlížet sám Lukašenko. Nepřekvapí proto, že vláda na jeho výstavbu uvolnila pozemky o celkové rozloze téměř 8000 hektarů mezi Minskem a letištěm Minsk 2. Rozhodně se však nejednalo o zemi nikoho. Část pozemků byla chráněnými územími, další část pak patřila soukromým vlastníkům. Nicméně výnosem prezidenta bylo vše vyřešeno. Podobně se postupovalo se správou technoparku. Podle čínského modelu zavedly princip „jednoho okna“ pro investory a technopark se tak de facto stal novým administrativním celkem Běloruska. Rezidenti technoparku obdrželi na běloruské poměry naprosto nepředstavitelné výhody – podmínky zdanění ve verzi 10+10, což znamená osvobození od všech daní právnických osob po dobu 10 let (včetně daně z příjmů) a snížení daňových sazeb o 50% v průběhu příštích 10 let. K tomu zrušení cel a DPH na výrobky z technoparku, solidní daňové pobídky pro zahraniční pracovní sílu atd. To vše s cílem přilákat do regionu ultramoderní průmyslová odvětví, z jejichž produkce Lukašenko doufal v každoroční zisk okolo 50 mld. USD.

Nicméně i tento projekt vázne ve všech směrech. Absence infrastruktury, masivní byrokratizace všech procedur v Bělorusku, a podobně jako u předchozích projektů, lidský faktor, přispěly k tomu, že čínská strana byla donucena udělat některé změny. V současné době se využívá méně než 1000 hektarů z uvolněné půdy. Stejně tak z původně plánované pracovní síly v počtech 600 000 pracovníků je nyní „pouhých“ 170 000. Dalším průvodním jevem je také poměrně velký odpor místních k nově příchozím pracovníkům, s čímž se zvyšuje tlak na zaměstnávání běloruských pracovníků.

Vázne také příchod nových rezidentů technoparku. Jejich aktuální seznam ještě nebyl nikdy nikým rozkryt. Je však známo, že zatím v techoparku sídlí 7-10 běloruských, ruských a čínských firem a okolo 20 zainteresovaných korporací. Tyto počty však rozhodně neodpovídají té míře průmyslové kapacity, se kterou původně Lukašenko počítal. Jedním z výsledků těchto nezdarů bylo propuštění běloruského vedoucího projektu před několika měsíci.

Projekty menších rozměrů

I vzhledem k situaci s technoparkem by se zdálo, že úspěšnější by mohly být menší projekty, jako jsou například modernizace cementárny (projekt v hodnotě 1,2 mld. USD), nebo výstavba továrny na celulózu (v hodnotě 860 mil. USD), která by měla finišovat v letošním roce. Nicméně i zde není vše tak, jak by si obě strany přály. Například, zatímco se peníze z úvěrů použily na produkci cementu, situace na trhu se změnila a běloruská strana se nyní potýká s nadprodukcí. Podobná situace se nyní očekává i v případě již zmiňované celulózy. V takové situaci je i určitá nerozhodnost běloruských manažerů či ředitelů jednotlivých podniků poměrně pochopitelná. Právě ty Lukašenko totiž vždy obviňoval z toho, že ztrácejí čas a nevyužívají možnosti, které čínské investice nabízejí. Nicméně být osobně zodpovědný za de facto státní projekt, řízený však za čínských podmínek, není příliš atraktivní.

Běloruskou vládu nelze příliš obviňovat z nečinnosti nebo chybějící strategie. Již v roce 2011 bývalý poradce Lukašenka v otázkách ekonomiky, Kirill Rudyj, doporučoval, aby se jednou z priorit vzájemných vztahů s Čínou stal přechod od úvěrů k investicím. Čínské peníze bez čínských technologií a spoluvlastníků nejsou žádným významným ekonomickým posunem, ale pouze zvyšují státní dluh. Projektem, který měl čínské investice v Bělorusku rozběhnout, byl právě zmiňovaný technopark.

Nicméně Rudyj i nyní přiznává, že se jeho naděje nenaplnily. Úvěry i nyní převyšují přímé investice, což ve výsledku vede k odlivu valut ze země. „… za posledních 5 let čistý odliv valut ze země směrem do Číny převyšoval částku 1 mld. USD ročně. Když se k tomu připočtou splátky čínských úvěrů za poslední roky, může finální částka převýšit i 2 mld. USD ročně.“ Naopak přímé investice z Číny dosáhly za posledních 5 let celkové částky pouze 100 mil. USD. Zbytek jsou pak především na projekty navázané úvěry.

Nicméně jeden přínos to pro Bělorusko přece jen má – umožňuje mu to snižovat už tak velkou závislost na Rusku. Vedou se rozhovory o vojensko-technické spolupráci. Jejím pravděpodobně prvním plodem je existence nového raketového systému Polonez, na němž se měli podílet čínští inženýři a čínské technologie. To umožnilo Lukašenkovi přestat s prosbami v Rusku, aby mu dodalo své raketové systémy Iskander. A i s ohledem na bohaté běloruské zkušenosti s prodejem a vývozem zbraní je velmi pravděpodobné, že se tyto raketové systémy brzy objeví i v jiných zemích.