V pondělí 15. února ministři zahraničních věcí zemí EU zrušili velkou část sankcí proti Bělorusku. V platnosti tak zůstal jen zákaz prodeje zbraní a vstupu do EU pro 4 bývalé členy silových struktur. Nejedná se však o úplnou novinku. Již 3 měsíce byly sankce pozastaveny. Běloruské ministerstvo zahraničí i sám prezident Aleksandr Lukašenko nápravu vzájemných vztahů uvítali. Analytici pak situaci označili za přelomovou.

O to zajímavější je podívat se na historický vývoj vztahů běloruského režimu a EU. Tato „normalizace“ vzájemných vztahů totiž není první. Celkově můžeme hovořit o celkem šesti velkých událostech, po kterých EU uvalila sankce na běloruský režim.

1. Díky referendu z roku 1996 Aleksandr Lukašenko získává prakticky neomezené pravomoci na základě vlastního návrhu ústavy. A to bez ohledu na to, že daný návrh ústavních změn získal negativní hodnocení tzv. Benátské komise. Jaro roku 1996 bylo navíc charakteristické odporem posledního legitimního parlamentu vůči Lukašenkovi. Výsledkem těchto událostí z roku 1997 bylo rozhodnutí Rady Evropy o odebrání statutu zvláštního pozorovatele. Dané rozhodnutí, i přes vytrvalé snahy běloruské administrativy, platí dodnes. Hlavními problémy ve vztazích Rady Evropy a Běloruska dodnes zůstává otázka trestu smrti a svobodných voleb. Třetím bodem bylo propuštění politických vězňů. Na to jediné Minsk přistoupil, nicméně až v loňském roce.

2. Rok 1998 – Aleksandr Lukašenko vysidluje diplomaty evropských zemí i USA z jejich rezidencí v městské části Minsku, Drozdy. Velvyslanec USA, Daniel Speckhard, obviňuje Bělorusko z porušení Vídeňské konvence. Jediný, kdo se odmítl vystěhovat, byl tehdejší ruský velvyslanec. V odpovědi na kroky Minsku přijímají země EU první vízová opatření pro členy běloruské vlády. Tato opatření však zůstala v platnosti méně než rok (9.7.1998 – 28.2.1999).

3. V roce 2002 Bělorusko odmítlo prodloužit víza pracovníkům konzultativně-pozorovatelské mise OBSE. V odpovědi na tento krok, dne 19. listopadu 2002, zavádějí všechny země EU, kromě Portugalska, vízovou povinnost pro členy běloruských vládnoucích struktur. Ani tento balík sankcí nevydržel dlouho – po otevření kanceláře OBSE v Minsku na jaře 2003, byly sankce opět zrušeny.

4. V roce 2004 EU i USA zavádějí nejnovější sankce proti 4 pracovníkům silových struktur. Tito pracovníci byli obviněni z účasti na zmizení politických oponentů Aleksandra Lukašenka mezi lety 1999-2000. Vladimir Naumov, Viktor Šejman, Jurij Sivakov a Dimitrij Pavljučenko – ti všichni dodnes zůstávají na černém seznamu EU.

Na konci roku 2004, poté, co proběhlo ústavní referendum, které z ústavy odstranilo ohraničení počtu možných volebních období pro prezidenta, na tento seznam přibyla nová jména. Jednalo se o velitele policejního pluku zvláštního určení, Jurije Podoběda (za silové potlačování demonstrací), druhou pak byla Lidia Jermošina, předsedkyně Ústřední volební komise (pro podezření z falzifikace výsledků referenda). Oba nyní mohou svobodně jezdit do zemí Evropské Unie. Lidia Jermošina využívala této možnosti již na podzim 2015, tedy v době, kdy už byly sankce pozastaveny.

5. Po prezidentských volbách v roce 2006 se černý seznam rozrostl na 41 jmen, včetně samotného Aleksandra Lukašenka. Dalšími pak byli soudci a prokurátoři, kteří se podíleli na pronásledování opozice. Tento balík sankcí platil až do roku 2008. V tom roce, poté, co byli propuštěni političtí vězni, byly sankce pozastaveny, s výjimkou již zmíněných čtyř pracovníků silových struktur.

6. Prezidentské volby v roce 2010 – bez ohledu na některé ukazatele nastupující politické liberalizace, byly protesty opozice brutálně potlačeny. Proti několika desítkám lidí bylo zahájeno trestní řízení a prakticky všichni protivníci Lukašenka skončili na nějakou dobu za mřížemi.

Výsledkem toho bylo, že v lednu 2011, Evropská Unie obnovila a rozšířila černý seznam z roku 2006 na celkem 158 jmen. Opět byl na seznam přidán Aleksandr Lukašenko a tentokrát i jeho starší synové. Kromě zákazu vstupu byly těmto osobám zmraženy finanční prostředky na jejich účtech (pokud se je podařilo dohledat). O rok později Evropská Unie rozšířila sankce o 32 firem, které měly blízko k Aleksandru Lukašenkovi. Černý seznam se tak rozšířil na 227 jmen. Kromě toho bylo uvaleno embargo na produkty, které by mohly být použity policií k potlačování demonstrací.

Nelze říci, že by všechny tyto sankce vydržely až do 15. února 2016. Někteří běloruští činovníci, kteří opustili své pracovní pozice, byli vyškrtnuti ze seznamu. Kromě toho, hodně z nich několikrát navštívilo země EU na základě služebních víz, bez ohledu na to, že jejich jméno bylo na černém seznamu. Co se týče byznysmenů, je všeobecně známo, že někteří z nich provedli fiktivní prodej svých aktiv v EU, aby se vyhnuli sankcím.

Také efektivita sankcí poměrně často vzbuzovala pochybnosti. Zaprvé, první reakcí zemí EU bylo zavedení vízového režimu nebo zákaz vstupu pro některé osoby – to však v žádném ohledu nebránilo Bělorusku spolupracovat s EU. Na druhou stranu to však umožňovalo běloruským ideologům obviňovat opoziční aktivisty (za jejichž pronásledování byly sankce uvaleny) z toho, že poškozují svoji zem. Namísto toho, aby za sankce byli obviňováni zodpovědní činovníci.

Pouze poslední balík sankcí, který byl zaměřen na běloruské firmy a finanční prostředky činovníků a byznysmenů, kteří byli přímou součástí vládnoucích struktur, donutil Minsk k tomu, aby začal lobbovat a vyjednávat v zemích EU.

Zrušení sankcí dovolilo Lukašenkovi doslova během jednoho dne změnit rétoriku jak směrem k Moskvě, tak i k Mezinárodnímu měnovému fondu. Zatím je příliš brzy na to, abychom mohli říci, jestli se běloruská vláda plně chopí nabízené příležitosti. Nebylo by to ostatně poprvé, co by na režim byly znovu uvaleny sankce. Na druhou stranu, zejména v porovnání s nedávnými sankcemi proti Rusku, je možné říci, že tak přísné sankce na Bělorusko nikdy uvaleny nebyly. Existovaly vždy spíše ve formě zákazu vstupu pro jednotlivé činovníky. A co se týče zákazu vstupu pro již zmiňované 4 pracovníky silových struktur – zákaz vstupu není zatykač a tak toto omezení Minsk určitě nějak přežije.