V říjnu 2016 běloruský parlament ratifikoval připojení Běloruska k Úmluvě OSN o právech osob se zdravotním postižením. O tom, co to znamená pro zdravotně postižené a jaké je jejich postavení v dnešním Bělorusku, jsme si promluvili se zástupkyní běloruské Kanceláře pro práva osob se zdravotním postižením Enirou Branickou.

– Jakým problémům dnes čelí lidé se zdravotním postižením v Bělorusku a co pro ně dělá vaše kancelář?

Hlavními tématy, které vyplývají z práce naší kanceláře a z našich monitoringů, jsou především problémy sociálního zabezpečení osob se zdravotním postižením, mimo jiné jejich finanční situace, protože se velmi často ocitají ve finančních nesnázích. Další otázkou je dostupnost a bezbariérové prostředí. Těší nás, že si v Bělorusku stále více lidí uvědomuje, že bezbariérové prostředí není jen pro postižené, že je pohodlné pro všechny. Bělorusko se v tomto směru nepochybně posouvá dopředu, ale velmi nesystematicky. Výsledkem toho je, že využití prostředků, které do toho stát investuje, není vždy efektivní.

– Před měsícem ratifikovala Běloruská republika Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením. Můžeme očekávat, že to přinese nějaký pokrok?

Ano, Bělorusko loni podepsalo a letos ratifikovalo tento dokument. Teď jsou na řadě další kroky – přizpůsobit národní legislativu, aby byla v souladu s úmluvou. Pro nás je velmi důležité, abychom byli do tohoto procesu zapojeni. Zdravotně postižené osoby to možná nevnímají jako zásadní, ale pro nás jako organizaci, která brání jejich práva, je to bytostná otázka. Zástupci státu totiž hodně mluví o partnerství, o tom, že s názorem zdravotně postižených lidí se počítá. Ale třeba má dnes vláda nějaký vlastní předběžný plán realizace úmluvy. Nevládní organizace samozřejmě navrhovaly nějaké změny, ale skoro žádný z těchto návrhů nebyl do státního plánu zapracován.

– Existuje i v této oblasti pro Bělorusko obvyklé rozdělení nevládních organizací na nezávislé a provládní? Pokud ano, je možné, že byla vyslyšena jejich přání?

Ne tak docela. V našem sektoru jsou tři hlavní organizace: Běloruská asociace osob se zdravotním postižením, Běloruské sdružení zrakově postižených a Běloruské sdružení sluchově postižených. Existují již od sovětské doby. Jsou to obří organizace s vlastním majetkem a rozpočtem. Dříve měly dokonce status ministerstev. Tyto organizace přirozeně nejsou vždy připraveny riskovat svá privilegia, například finanční výsady. Ale v některých otázkách jsou všechny organizace v tomto sektoru poměrně kritické. Tak to bylo i v případě samotného připojení k úmluvě.

– Těsně před ratifikací úmluvy vydala vaše organizace tzv. „Nultou zprávu“ k aktuální situaci v oblasti práv lidí se zdravotním postižením v Bělorusku, především proto, abyste pak mohli hodnotit následný pokrok a změny. Co říká tato zpráva?

V souvislostí s úmluvou existuje několik věcí, které v dnešní běloruské legislativě chybí. První z nich je absence termínu „diskriminace“. Není možné se stěžovat na diskriminaci na základě jakékoliv odlišnosti (nemusí se to týkat jen zdravotního postižení), protože ten pojem není v zákoně obsažen. Zadruhé, je to otázka nezávislého, autonomního bydlení nebo života v místním společenství. Lidé s postižením musí mít možnost plnohodnotně žít ve společnosti, aniž by se dostávali do situace, kdy je pro stát nebo příbuzné jednodušší poslat je do ústavu se slovy: „Mají tam všechny služby, které taková osoba potřebuje, postarají se o ni.“ Nikoho přitom nenapadne, že tyto problémy jde vyřešit jinak. Úmluva říká, že podobná zařízení by neměla existovat, že každému mají být zajištěny podmínky pro normální život ve společnosti, do které se narodil. A k tomu je potřeba zajistit služby. Pokud někdo potřebuje pečovatelskou službu, měl by mít možnost o ni požádat místní správní orgány. Vyžaduje to individuální vztah mezi klientem a poskytovatelem, který dnes v Bělorusku chybí, protože v tuto chvíli o tom, co potřebuje zdravotně postižený člověk, rozhoduje stát. Jenže rozhodovat o tom by měl člověk sám. A kdyby nebyl spokojen, měl by mít možnost se dožadovat naplnění svých potřeb. V současné době stát říká: „Musíš se spokojit s tím, co jsme ti dali.“ Takže postižená osoba nemá možnost ovlivňovat služby, které se jí poskytují. V tuto chvíli je objektem. Zatímco podle úmluvy se osoba se zdravotním postižením má stát subjektem.

Třetí problém se týká zaměstnání. Bělorusko se v tomto směru nepochybně posouvá. Ne vždy šťastně, nicméně i pozitivních jevů je dostatek: máme sociální odpovědnost zaměstnavatelů, systém výhod pro podniky, v nichž 50 procent zaměstnanců činí osoby s postižením. Zůstává ale celá řada problémů, které člověku brání začít pracovat. Například zdravotní standardy. Při nástupu do zaměstnání musí člověk předložit lékařskou zprávu, která předepisuje, zda vůbec a na jaké pozici může dotyčný pracovat. Přístup by měl být jiný. Je pochopitelné, že osoba s postižením je stěží vhodná na pokoření vesmíru. Ale zpráva by měla obsahovat pouze výčet zaměstnání, která tato osoba vykonávat nesmí.

Jsou tady také problémy v oblasti školství. Stát přijímá určitá opatření, mimo jiné také spojené s inkluzí, ale zatím nejsou dostatečná. Je to pochopitelné – známe celkový stav financování školství v Bělorusku, výši učitelské mzdy a motivaci učitelů věnovat se podobným věcem. Stejně jako kvalitu přípravy učitelů – na pedagogické školy je v Bělorusku přijímán prakticky každý uchazeč. Na druhou stranu, školy jednoduše musí být dostupné, a to se nebavíme o inkluzi. Dnes je však podle údajů ministerstva školství takových škol v celé zemi deset nebo jedenáct. Není to jen problém vozíčkářů. Třeba děti s autismem – jejich rodiče se stále častěji rozhodují, že má smysl, aby tyto děti získaly školní vzdělání. A díky donorské pomoci a prostředkům od samotných rodičů doprovázejí tyto děti ve škole tutoři. Víme o několika takových školách v Minsku a v dalších městech. Pro stát jako takový to není vždy jen otázka financí. Častým důvodem je, že někdo z rodičů ostatních dětí je proti. Nicméně jsou i opačné příklady: v minských školách, které se nachází v hustě obývaných částech a trpí nedostatkem míst, se objevují rodiče, kteří chtějí dát své zdravé děti do integrované třídy. V takových třídách platí omezení: nejvíce 20 dětí. V běžných třídách takové omezení často není možné. Dalším důvodem samozřejmě je, že rodiče myslí na to, aby si jejich děti odmalička zvykaly, že lidé jsou různí.

Nakolik je společnost jako taková připravena přijmout lidi s postižením?

Zatímco vozíčkáři nevzbuzují prakticky žádné otázky, s lidmi postiženými mentálně to není tak jednoznačné. Často slýchávám i od vzdělaných lidí: „Jak je to možné? Budou bydlet vedle mě?” Souvisí s tím další velký problém spojený se zbavením svéprávnosti. Nezřídka se to děje dokonce bez přítomnosti samotného postiženého člověka. Řízení mohou zahájit příbuzní, vyžádá se lékařský posudek, na jehož základě soud rozhodne, zda dotyčná osoba může jednat samostatně. Na nás se často obrací lidé, kteří se post factum dozvěděli, že byli zbaveni svéprávnosti. Takový člověk nemůže rozhodnutí soudu zvrátit. Musí požádat poručníka, aby inicioval nové soudní projednání, jenže poručník o to většinou nemá zájem. Toto oprávnění má také prokuratura a orgány sociální ochrany, ale v praxi se to skoro neděje. Řešili jsme třeba případ nepoctivého poručnictví, kdy se péče o nesvéprávnou osobu spočívala v donášce nákupu jednou týdně. Narazili jsme ale na pasivitu státních orgánů. Nebo i více než jen pasivitu. V případě, že nesvéprávná osoba začne projevovat nespokojenost, poručníci jí mohou vyhrožovat umístěním do ústavu. Tito lidé nemají možnost ani nahlížet do vlastní zdravotní dokumentace.

Před několika lety uznal tento problém dokonce běloruský Ústavní soud, který doporučil zavést pro osoby s mentálním postižením termín částečné zbavení svéprávnosti. Jenže dál se to neposunulo, aspoň v případě osob s postižením.

– Nedávno rezonovala v Bělorusku kauza, kdy se orgán sociální ochrany dětí pokusil odebrat dítě hendikepovanému páru. Jak to dopadlo a je dnes tato praxe běžná?

Tato kauza není ojedinělá, v posledních letech jsme řešili několik podobných případů. Co je příčinou? Začnu odjinud. Když je dítě odebráno nebo umístěno do ústavu, jeho rodiče jsou obvykle povinní platit výživné. Tuto povinnost nemají pouze osoby s postižením v případě, že nemohou dál samostatně vychovávat děti. Úředníci ale interpretovali samotný byrokratický název tohoto dokumentu opačně – člověk, který má uvedené diagnózy, není schopen samostatné výchovy dětí. Známe případy, kdy na rodiče tlačili a nutili je podepsat souhlas s umístěním dětí do ústavu. A nejen to – takovým rodinám je v první řadě doporučováno zvážit potrat. Obzvlášť pokud jde o mentální onemocnění.

Stalo se to také ve zmíněném případě. Ze začátku lékaři trvali na potratu. Pak se začalo mluvit o ústavu. Úředníci nevěděli, jak mají v této situaci postupovat. V důsledku toho matka s dítětem bydlely měsíc po porodu v nemocnici. Po zapojení veřejnosti ženu navštívili ministři práce a zdravotnictví a situaci vyřešili v jejím zájmu. Následně ministerstvo zdravotnictví dokonce vydalo stanovisko k tomuto seznamu, ve kterém zdůraznilo, že rozhodovat se má především podle konkrétní situace. Momentálně tyto návrhy čekají na schválení parlamentem, což má udělat zákon jednoznačnějším.

– Jak to vypadá ve věznicích? Jak se žije postiženým v běloruském vězení?

Je to různé. V jedné kolonii (typ pracovního tábora, pozn. autora) dokonce existuje skupina vozíčkářů. Prý jim vytvořili podmínky. Nejsem si však jistá, že se prkenné přemostění dá nazvat rampou.

Většina zpráv z těchto míst je špatná. Nedávno jeden takový vězeň zemřel. Po třech měsících v běžné kolonii dostal otravu krve a byl převezen do vězeňské nemocnice v Minsku. Po jedenácti měsících v nemocnici a několika operacích zemřel. V podstatě kvůli tomu, že v kolonii neměl možnost se o sebe dostatečně postarat. Nebo je tady případ vězně, který vyžaduje výměnu katétru několikrát denně, jenže absence hygienických podmínek se řeší prakticky denním podáváním antibiotik. Takových lidí není v celé zemi více než deset. A je možné je propustit, protože existuje dokument se seznamem onemocnění, které mohou být důvodem k propuštění vězně z výkonu trestu. V praxi se tento dokument – většinou z formálních důvodů – skoro neaplikuje. Je známo hodně případů, kdy se lidem s postižením a virem HIV neposkytuje příslušná lékařská pomoc a je problematické už jen dostat do vězení zakoupené léky. Nejpodivnější je, že dokonce i tento nedokonalý seznam onemocnění neplatí pro lidi s postižením ve vazbě.

Už jsem se zmínila, že je prakticky nemožné, aby si někdo navrátil svéprávnost. Zároveň je v Homelu už deset měsíců držen ve vazbě 17letý mladík s mentálním postižením, což vůbec nebrání soudu v tom, aby se opíral o jeho výpovědi. Přitom podle lékařského posudku se jeho výpovědi nemohou brát v ohled. Za tu dobu byl mladík ve vazbě znásilněn.

– Máte k dispozici aspoň nějaké informace o tom, co se děje v ústavech pro postižené osoby?

V Bělorusku je 77 ústavů pro osoby s fyzickým postižením, 44 ústavy pro osoby s mentálním postižením a 17 dětských ústavů. Pro veřejnost jsou uzavřeny, ale pokusili jsme se o jejich monitoring. Bohužel to bylo možné pouze cestou návštěv jednotlivých osob, které jsou v ústavech drženy. Snažili jsme se zhodnotit kvalitu života v těchto zařízeních. Pochopitelně jsou velmi rozdílné. Pokud postižené děti mají rodiče, existuje aspoň nějaká kontrola zvenčí. V případě sirotků to ale neplatí. Obecně, kromě samotného faktu existence takových ústavů a jejich uzavřenosti pro veřejnost jsou tu i další otázky. Proč v nich lidé žijí podle stanoveného systému – počínaje denním režimem a konče stravováním. Nemají ani vlastní majetek. Ve vyspělých zemích pro takové skupiny funguje něco jako společné bydlení, kde žijí pod dohledem zdravotníků a asistentů. Ale jinak mají tito lidé vlastní život a práva. Nejsou objekty, ale subjekty. Tento problém není příznačný jen pro ústavy, ale pro lidi se zdravotním postižením obecně. Devět z deseti běloruských vozíčkářů nemá možnost pravidelně opouštět svůj domov bez cizí pomoci.

—

Proces připojení Běloruska k Úmluvě OSN o právech osob se zdravotním postižením trval bezmála deset let. Bělorusko se však zdrželo podpisu fakultativního protokolu úmluvy, který ukládá státu větší povinnosti vůči osobám s postižením, včetně jejich práva podat stížnost na zvláštní výbor OSN. Nicméně skutečné dodržování samotné úmluvy bude vyžadovat od běloruské vlády reálné kompromisy. Největší obavy dnes vzbuzuje nejistota ohledně vytvoření státního orgánu pro dohled nad plněním úmluvy. Podle názoru obhájců lidských práv a organizací působících v této sféře existují pochybnosti ohledně nezávislosti tohoto orgánu v případě, že bude sestaven ze státních úředníků, a tedy i ohledně jeho hodnocení.