20. července uplynulo přesně 25 let od chvíle, kdy byl Lukašenko zvolen prvním prezidentem nezávislého Běloruska. Od té doby se Bělorusko proměnilo z pozdně socialistického v nacionálně-personalizovaný autoritářský režim. Čtvrt století vlády Alexandra Lukašenka nabízí dobrou příležitost ohlédnout se za vývojem země, ve které se podle většinového evropského pohledu “prostě nic neděje”. Lukašenkův režim nicméně není a nikdy nebyl tak zamrzlý, jak se může zdát.

“Batka” Lukašenko a nejhodnější Bělorusové

Po rozpadu Sovětského svazu se běloruská společnost ocitla v chaotické situaci. Rostoucí kriminalita a korupce, nízký životní standard a obrovská nejistota přispěly k tomu, že většina Bělorusů by se nejraději vrátila zpět do doby Sovětského svazu. Alexandr Lukašenko byl tehdy čtyřicetiletý energický populistický politik, který dokázal znovuobnovit vztahy s Ruskem a zavést pořádek. Dokázal lidi přesvědčit, že porazí zkorumpovanou starou nomenklaturu, zarazil postupující privatizaci a ubezpečil obyvatelstvo, že silný stát, na který bylo zvyklé, nenechá rozdrolit. Dva roky po svém nástupu do funkce prezidenta využil své oblíbenosti k všeobecnému referendu, díky němuž získal moc nad soudní a výkonnou mocí, nad Ústřední volební komisí, nad odbory, nad místními armádními strukturami a nad médii. Fakticky se tak stal jediným vládcem nad svým státem. To v postsovětských státech nebylo nijak ojedinělé, nicméně Lukašenkův případ není například se středoasijskými diktátory srovnatelný. Sice se pravidelně situuje do role “batky” (tedy otce národa, obdobně jako “báťuška Lenin”), ale až na malé výjimky není Lukašenko obklopen kultem osobnosti a je velmi pravděpodobné, že jej ve funkci nenahradí nějaký jeho příbuzný. V roce 2004 se mu pomocí dalšího referenda podařilo zrušit zákon, podle kterého nemohl být prezident volen stále znovu. 

Během prvního desetiletí Lukašenko získal obrovskou popularitu. Jedním důvodem byly patrně výborné vztahy s Ruskem, na kterém je Bělorusko dodnes ekonomicky velmi závislé. Lukašenkovi se na základě Dohody o přátelství podařilo vyjednat mj. ceny ropy stejné jako pro vnitroruský trh či nárok na vyvážení běloruské zboží do Ruska. Součástí zahraniční politiky orientované na Rusko se samozřejmě stalo i negativní vymezování se vůči západu. Lukašenko prezentoval Bělorusko jako alternativu k západu, jak na politické, tak na ekonomické úrovni, a sebe jako ochránce země před západním imperialismem, na což obyvatelstvo zvyklé na sovětskou rétoriku bipolárního světa vždy slyšelo. Jiným důvodem ale může být jeho tlak na sociální rovnost (která podle Gini indexu zůstala až do nedávna nejvyšší v regionu) a silný stát (zodpovědný za přibližně 60% HDP a obdobné procento zaměstnanosti). Dalším důležitým důvodem ovšem může být jeho artikulace národní běloruské identity. 

Bezprostředně po rozpadu Sovětského svazu ve společnosti vládla spíše okamžitá nostalgie po bývalém superstátu, než nadšení z nezávislosti. To Lukašenko dokázal změnit – a nově nabytou národní hrdost a symboliku používat jako mocný nástroj. Lukašenkův patriotismus stojí na třech základních pilířích: na jedinečnosti Bělorusů, na jejich jednotě a na suverenitě Běloruska. Bělorusové jsou v jeho verzi nejčistší ze Slovanů, protože jsou “nejhodnější” (kromě prvních let jeho vlády se tento aspekt znovu objevil, když Lukašenko hájil neutralitu Běloruska v otázce anexe Krymu či rusko-tureckého konfliktu). Akcent na národní jednotu mu umožnil představit kolektivistickou centralizovanou ekonomiku a silný stát jako součást nadčasové běloruské identity a současně spojit národní cestu se sovětskou minulostí. 

Sám Lukašenko se v rámci tohoto diskurzu chápe jako “muž z lidu”, často vzpomíná na své dětství, na řízení kolchozu a dodnes se každý rok účastní subbotniku, jednodenní brigády na stavbě. Národ má mít přednost před individualismem, který přišel ze západu (a nese s sebou sobectví, pokrytectví a nezaměstnanost). Právě s opozicí individualismus – národ často Lukašenko pracoval primárně v otázkách ekonomických a až sekundárně jako s vnitropolitickým nástrojem. Na ekonomické rovině mu to například umožnilo prosadit tzv. běloruský ekonomický model, hybridní kombinaci silného státu, centralizované ekonomiky, slabých institucí a různě silně regulovaném volném trhu.

Takto postavená běloruská identita se ukázala jako geniální ideologický krok. Na jednu stranu totiž v běloruské společnosti dosud silně (a možná stále více) rezonuje, a na druhé straně výrazně ztěžuje situaci potenciální politické opozici či proti Lukašenkovi orientované občanské společnosti. Nejednou opozici nařkl z ohrožování tak cenné jednoty národa.

Třetí aspekt Lukašenkovy nacionalistické agendy je suverenita. Lukašenko se v prvních letech své vlády často nechal slyšet, že rozpad SSSR byla tragédie a spekuloval o sjednocení země s Ruskou federací, když ovšem s podobným návrhem přišlo Rusko samo, okamžitě se proti tomu vyhranil. Podstatnou součástí jeho agendy byly ovšem vztahy se západem, více či méně chladné. Na jaře 2004 vyloučila Evropská Unie Bělorusko ze svého partnerského programu a později téhož roku přijaly Spojené státy tzv. The Belarus Democracy Act, který pojmenovával Bělorusko jako diktaturu. Lukašenko se proti takovým útoků vždy tvrdě ohradil a přičítal je veřejně “žárlivosti západu”. Nicméně právě agenda suverenity mu umožnila postupem času svůj agresivní přístup mírnit a vyvažovat vztahy s různými zahraničními partnery ve prospěch běloruské ekonomické a politické nezávislosti.

Pragmatický Lukašenko a běloruské Švýcarsko

V letech 2006 a 2007 se Lukašenko rozhádal s Ruskem ohledně smluv o ropě (podle Ruska byly smlouvy nevýhodně nastavené). To jej do určité míry přiblížilo západu (v roce 2008 Bělorusko například opět vstoupilo do programu Evropského partnerství, propustil mnohé politické vězně a zmírnil perzekuci opozice a nezávislých médií (za nepovolenou demonstraci se například v tomto krátkém období aktivisté nezavírali, ale “jen” pokutovali), a v reakci na to Brusel zrušil ekonomické sankce proti Bělorusku. Tento kurz ovšem Bělorusku nevydržel dlouho. V roce 2010 se ovšem Lukašenko dohodl s tehdejším prezidentem Dmitrijem Medveděvem a na ekonomické dohody znovu navázali rétorikou politického bratrství a jednoty obou zemí. Vztahy se západem a vnitrostátní liberalizace opět vzaly za své. 

Podobné schéma se opakovalo o pět let později. Od roku 2015 prakticky do současnosti jde ruku v ruce přibližování a odcizování se Moskvě a odcizování a přibližování se Bruselu, byť oproti předchozímu lavírování je rétorika i politika všech stran méně vyhrocená. Mezi roky 2016-2017 se táhlo nové kolo rusko-běloruského vyjednávání ohledně cen ropy a celních vztahů, poznamenané ruskými výhružkami, že kohoutky zavřou. A Lukašenko na to opět zareagoval krokem, jímž Putinovi naznačil, že nebude-li vypadat bělorusko-ruské přátelství podle jeho představ, najde si přátele jinde. Vztah se západem je nicméně nyní založen na více technických a méně ideologických základech. Většina dohod se týká praktických dohod ohledně víz, evropských bank v Bělorusku, technologické a vědecké spolupráce či ekonomické migrace. Nadějnou postupnou liberalizaci skrze ekonomické otevírání se západu nicméně zarazily obrovské protesty v roce 2017 proti tzv. zákonu o příživnictví, které byly násilně potlačeny a byť byl zákon v tichosti změněn, vztah politických autorit ke společnosti se opět vrátil do starých kolejí. 

Druhou dekádu Lukašenkova vládnutí definuje právě přechod od akcentu na ideologické k pragmatické politice na straně jedné a od etatistické národní identity řídící vše k autoritářskému represivnímu státu smíšeném s ekonomickou svobodou. Dávalo-li smysl Lukašenkův autoritářský režim vysvětlovat pomocí ideologického posunu ve společnosti a budování silného státu jako obrany před chaosem (ať už vnitrostátním, symbolizovaným privatizací či euromajdanem, nebo vnějším, pod kterým Bělorusové vidí multikulturní západ), postupně dává větší a větší smysl mluvit o pragmatické logice moci. 

Pro Lukašenkův režim existují tři velká rizika ohrožení jeho stability (a tedy je raison d´etat): masové protesty, rozkol uvnitř politické elity a vnější tlak. Právě z předcházení těmto potenciálním hrozbám se odvíjí politická logika, kterou lze běloruský vývoj vysvětlovat. Aby předešel protestům, vyvíjí státní orgány na občany tlak skrze své vlastní instituce: protože je velká část občanů zaměstnaná ve státních podnicích a protože zákon nenařizuje prodlužovat zaměstnancům smlouvy, je mnoho občanů odrazováno od účasti na demonstraci strachem o své pracovní místo. Stejnou logiku používá stát vůči studentům studujícím na státních univerzitách. Současně je organizování legální demonstrace nesmírně byrokraticky a finančně náročné, za nelegální naopak hrozí vysoké tresty. Lukašenko je ovšem schopen pružně reagovat na požadavky společnosti (jako v případě zákona o příživnictví či v případě zvýšení a následného tichého snížení cen benzínu v roce 2011). Důležitou součástí mýtu o stabilitě režimu je také rozšiřovaný obraz revolucí a chaosu v okolních státech. 

Lukašenko sám si uvědomuje, že předcházet formování politické opozice tím, že nové a mladší elity na významné posty nepustí, není možné. Stará loajální byrokratická elita se pomalu dostává do důchodového věku a mladší elity často zdůrazňují nezbytnost (především ekonomických) reforem. Lukašenkova sebeobrana proti formování funkční opozice stojí částečně na strukturálním uspořádání státu, v němž se jednotlivé instituce vyvažují navzájem a fakticky jsou nuceny vše mířit do středu (a tedy soupeřit o Lukašenkovu osobní přízeň), částečně na občasném exemplárním potrestání někoho “ze středu”. Lukašenko dává okatě najevo, že žádná alternativa k němu neexistuje – a nenechá ji vzniknout. 

Co se týče vnějšího tlaku, posledních několik let je jasné, že Lukašenko nemá v úmyslu být vazalem Moskvy o nic více, než žákem Bruselu či Washingtonu. Ideálem posledních několika let je jakási běloruská verze Švýcarska, které je ve vyostřenějších vztazích Ruska se západem neutrální (nejspektakulárnějším momentem této politiky byl patrně Lukašenkův návrh, aby se mírová jednání týkající se Krymu konala v Minsku). Zahraničně-politická agenda se promítá i do běloruské společnosti samé: Lukašenkův režim nezamezuje jen pro-evropsky orientované občanské opozici, nýbrž i té pro-ruské. 

Patriotismus budoucnosti

Akcent na neutralitu přímo navazuje na Lukašenkovu verzi národní jedinečnosti a suverenity. Právě běloruská identita a její projevy se staly silným prvkem běloruské společnosti. Byť je pravděpodobné, že národní našení sledují politické elity se spíše vlažnými dojmy, nic proti němu nepodnikají. Zatímco se tak obyčejně veřejnost nemůže projevovat (díky státní kontrole médií, statistických úřadů a volební komise), v březnu 2018, na stoleté výročí Běloruské lidové republiky, prošel Minskem největší pochod za celé desetiletí. V březnu 2019 zakázaly úřady konání obdobného pochodu v Minsku, a obrovské množství lidí se proto sjelo do Grodna, kde místní autority oslavu Dne nezávislosti povolily. Mnoho nezávislých novinářů postupně nabývá dojem, že právě běloruský nacionalismus může být v jádru nové opozice (tak jako před deseti lety, kdy byl hlavním symbolem a hlavní agendou opozice běloruský jazyk). Na jedné straně se tak může zdát, že zdánlivě konzervativní lpění na běloruském patriotismu, které bylo vždy součástí Lukašenkovy obhajoby silného autoritářského státu, je nyní progresivní silou sebevědomější části běloruské společnosti. Na straně druhé jsou tu ovšem nové liberálně orientované elity (jako ministr zahraničí Vladimir Makei či ekonomický poradce prezidenta Kirill Rudy), které volají po reformách a větším otevírání se západnímu trhu. A je možné, že právě ona patriotická naděje na zformování silnější občanské společnosti se stane triumfem Lukašenkova nerozhodně nezávislého režimu proti liberálnějšímu křídlu současné nomenklatury.

Více informací

Stubborn Structures: Reconceptualizing Post-communist Regimes (https://www.jstor.org/stable/10.7829/j.ctvh8qxv9) 

The House That Lukashenko Built: The Foundation, Evolution and Future of the Belarusian Regime (online: https://carnegieendowment.org/files/CP328_Shraibman_Belarus_FINAL.pdf)

The National Ideology and the Basis of Lukashenko´s Regime in Belarus (online: https://www.jstor.org/stable/20451613) 

film Běloruský sen (https://promitejity.cz/detail-filmu/12-belorusky-sen) 

RFE/RL: https://www.rferl.org/a/flexible-stagnation-how-lukashenka-has-held-on-to-power-for-25-years-in-belarus/30066472.html a https://www.rferl.org/a/belarus-lukashenka/30060618.html