Situace na běloruském pracovním trhu je stále složitější. Běloruský občan, který je nezaměstnaný více jak půl roku, automaticky spadá pod působnost Dekretu o boji s příživnictvím.

Ani zaměstnání jako takové však v současném Bělorusku bohužel není zárukou stabilní mzdy. Velká část podniků naráží na problém poklesu prodeje jejich zboží jak na Ukrajině, tak i v Rusku. Podniky jsou tedy nuceny vyrábět zboží „pro sklad” (jak se v Bělorusku říká). Tato situace by mohla vést ke snižování stavu zaměstnanců. Případné propouštění však nehraje do karet běloruské vládě, neboť do prezidentských voleb zbývají jen tři měsíce. Stát je tak nucen sám dotovat nevýdělečné podniky, ačkoliv ve státním rozpočtu peněz pro tento účel rapidně ubývá.

Jako příklad může sloužit situace, která nedávno nastala ve městě Maladziečna. Začátkem července zaměstnanci Závodu kovových konstrukcí stále ještě nedostali svou mzdu za duben. To vedlo k tomu, že dělníci na jeden den odmítli pracovat. Vedení podniku však bezpodmínečně potřebovalo podnik v chodu a odvolávalo se na morální závazek dělníků vůči státu. Řešení celé situace značně urychlil fakt, že záznamy rozhovorů mezi dělníky a manažery unikly na internet. Zaměstnanci tak během týdne získali zpočátku 50% mzdy a po návštěvě hlavy Minské oblasti, Siamiona Šapira, obdrželi dělníci i zbývající polovinu.

Je však nutno podotknout, že Šapira je ten samý člověk, který ještě v roce 2011, kdy stál v čele Hrodněnské oblasti, osobně bránil protest podnikatelů u polsko-běloruských hranic. Teď však Šapira udělal vše pro to, aby naplnil přání zaměstnanců a získal tak jejich sympatie.

Bude zajímavé, jak na tento příklad zareagují dělníci z dalších problémových podniků v Bělorusku. A takových podniků vskutku není málo. Například mlékárna v Rahačově sice před měsícem začala svým zaměstnancům platit, mzdu však začali dostávat ve formě jejich vlastních výrobků, konkrétně kondenzovaného mléka. V Taločýnském regionu zase zaměstnanci dostávají plat pouze pod podmínkou, že ho utratí v místních obchodech. Asi nejhorší situace je však v Baranavičech a Navahrudku, kde zaměstnanci podniků lehkého průmyslu dostávají část své mzdy ve formě prádla a oblečení jejich vlastní výroby.

Celkově se však v zemi uplatňuje praxe zkrácené pracovní doby. Podniky sice nepropouštějí, ale zaměstnanci pracují v průměru jen 3-4 dny v týdnu, nebo případně o několik hodin denně méně. Podle informací poskytovaných Ministerstvem průmyslu, pracovalo k začátku roku 2015 tímto způsobem skoro 100 tisíc lidí. Kvůli této těžké situaci se tak pravidelně zastavují důležité podniky jako je Minský traktorový závod, Minský automobilový závod a další. Obdobná praxe se rozšířila i mezi soukromými podniky. Továrna na dámské prádlo “Milavica”, jejíž produkce se vždy těšila vysoké poptávce v zahraničí, v průběhu posledního měsíce pracuje jen tři dny v týdnu.

Podobné situaci čelila běloruská vláda již dříve. V roce 2009 až 60 velkých podniků pracovalo zkrácenou dobu. Tehdy však do voleb zbýval více než rok a do volebního roku 2010 vláda vplula na vlně rostoucí ekonomiky. Otázkou zůstává, podaří-li se vyřešit všechny problémy, když do dalších voleb zbývá už jen tak málo času.