Raisa Michaljovská je lidskoprávní aktivistka, laureátka ceny „obhájce/kyně lidských práv v Bělorusku“ za rok 2017, ředitelka a zakladatelka lidskoprávní organizace Běloruské dokumentační centrum, které se věnuje monitorování stavu lidských práv v Bělorusku, sbírá a archivuje materiály o porušování lidských práv, o zmizeních, politicky motivovaných vraždách či období stalinských represí. Paní Michaljovská navštívila 5. prosince 2017 Prahu a v Knihovně Václava Havla představila svůj film „Banda“.

Jak jste se dostala k lidskoprávním aktivitám?

V roce 1998 jsem se stala ředitelkou organizace Právní pomoc obyvatelstvu. Nicméně můj kontakt s obhajobou lidských práv byl velmi neočekávaný. Na konci 90. let, po rozpadu Sovětského svazu, byl v Bělorusku zmatek. Mojí sestru vyhnali z domu a já jsem oslovila jednoho známého právníka, který nám pomohl. A začali přicházet různí lidé se svými problémy. Následně jsme se s tímto právníkem rozhodli založit organizaci. Podařilo se nám získat povolení k činnosti. Ministerstvo spravedlnosti dokonce kvitovalo naše aktivity. Obraceli se na nás čím dál více lidé v hmotné nouzi. Jakmile k nám však přicházeli příbuzní zmizelých politiků a rodiče dětí, kteří zemřeli na Njamige (pozn. stanice metra, v květnu 1999 se kvůli silné bouřce a krupobití několik stovek lidí chtělo schovat v metru a v davu zahynulo 53 lidí, zejména mladých, kteří šli na koncert a svátek piva), a my se jim snažili pomáhat, přestaly se naše aktivity líbit státním strukturám. Ve stejné době posilovaly svou pozici i další občanské organizace, což se systému také nelíbilo. V roce 2003 jsme byli zrušeni jako jedna z prvních podobných organizací. Nicméně oblast lidských práv už jsem nedokázala opustit.

Jaká je současná situace lidskoprávních organizací v Bělorusku?

Líbí se mi, jak lidskoprávní organizace v Bělorusku spolupracují.  Umíme se domluvit, připravujeme společné materiály, máme výbor na obranu lidských práv. Za roky práce je vidět profesionalita v této oblasti.

Jak těžké je najít finance na Vaše aktivity?

Pro lidskoprávní aktivity je to obecně velmi těžké. Sama jsem finance na film hledala dva roky a nakonec se je podařilo získat od tří donorů.

Jak proběhla běloruská premiéra filmu?

Promítání jsem se obávala. Nechtěla jsem, aby se film poprvé promítal v nějakém bytě, undergroundově. Chtěla jsem, aby to bylo důstojné. Premiéra se tak nakonec uskutečnila v prostorách britské ambasády. Zprávy o filmu se začaly šířit mezi další diplomaty a tak se další tři promítání uskutečnila právě pro ně. Jediné veřejné promítání se uskutečnilo v sídle Běloruské lidové fronty.

Jak se vám pracovalo na filmu v obecnější rovině? Jak pracují organizace s podobnou agendou? A s jakými nebezpečími jste se při natáčení setkala?

Byli jsme si vědomi určitého nebezpečí, a proto jsme o natáčení filmu příliš nemluvili. Český kameraman získal vízum jen proto, že natáčení probíhalo v době Mistrovství světa v ledním hokeji. Koupili jsme mu jednu vstupenku na turnaj a díky tomu nepotřeboval vízum a mohl do Běloruska přijet.

Při natáčení jsme se nepotýkali s žádnými velkými problémy. Vše se naprosto v pořádku odehrávalo v Bělorusku a v Německu.

 Film „Banda“ byl natočen před více než třemi lety. Došlo v případě sledovaných případů, zmizení Viktara Zacharenki, Anatolije Hančara, Jurije Krasouského a Dmitrije Zavadského, k nějakému pokroku? Jaká je situace dnes?

Česká republika je sedmá země, kde se film promítá, a proto byl také přeložen do češtiny. Zároveň bych chtěla zmínit, že Česká republika byla a je dobrým andělem, který doprovází tento film. Jeden z kameramanů, který se na filmu podílel, je Čech. Česká ambasáda společně s britskou nám pomohla zajistit prostory pro první promítání filmu, na něž jsme mohli pozvat příbuzné zmizelých a významné osoby.

Prvotním cílem našeho Centra je sběr dokumentů týkajících se zločinů, které se staly za režimu prezidenta A. Lukašenky. Sesbírané materiály mohou v budoucnu posloužit při vyšetřování jednotlivých případů. Za pět let jsme nasbírali už 35 000 dokumentů o porušování lidských práv v Bělorusku. Všechny se týkají především aktuálních událostí a prvních zmizení a smrtí zmíněných politiků.

Cílem filmu bylo zachovat dokumenty a natočit svědectví lidí, které nějak souvisí s těmito zmizeními.

Prezident Lukašenko je u moci již 23 let.  Za tu dobu vyrostla celá nová generace. Mladí lidé neznají nikoho jiného a nemají představu o jiných politických a ekonomických reáliích. Myslí si, že současná situace v zemi je v pořádku. A právě pro tyto mladé lidi jsme film natočili.

Co se změnilo za tři roky od jeho natočení? Od zmizení lidí uběhlo letos 18 let (15 let v době natáčení). Co se vyšetřování týká, nezměnilo se nic. Nedávno jsme provedli drobné šetření a zjistili, že příbuzní zmizelých politiků dostali od státních úřadů přes 200 odpovědí, že vyšetřování pokračuje. Obsah dopisů byl vždy stejný. Měnilo se jen datum.

Od doby, co se A. Lukašenko dostal k moci, změnily se jeho metody „likvidace“ opozice?

Poté, co Christor Pourgourides, který v roce 2003 přijel jako poslanec Evropského parlamentu do Běloruska a snažil se vyšetřit okolnosti zmizení běloruských politiků, představil svou zprávu o zmizelých politicích Parlamentnímu shromáždění Rady Evropy, byly čtyřem lidem uděleny sankce  – dvěma ministrům vnitra (pozn. V. Naumov, J. Sivakov), generálnímu prokurátorovi V. Šejmanovi a D. Pavlučenkovi, důstojníkovi běloruských speciálních jednotek. Po roce 2015, když Lukašenko propustil většinu politických vězňů a stal se „dobrým“ pro Evropu, byla většina sankcí zrušena kromě čtyřem zmíněným lidem. Sankce na ně uvalené jsou stále platné.

Co se týká změn metod „boje“ s opozicí, A. Lukašenko už své oponenty nezabíjí. V roce 2006 po prezidentských volbách nechal zadržet svého oponenta A. Kazulina. Více než dvě hodiny ho nechal vozit spoutaného v Antonu (pozn. v policejním voze určeném k přepravě zadržených nebo vězněných osob) a poté byl odsouzen na 2,5 roku vězení. Ve volbách v roce 2010 se sedm z devíti kandidátů dostalo do vazební věznice KGB. V dalších prezidentských volbách už opozice nebyla ochotná kandidovat.

Obyčejní lidé, kteří vyjdou protestovat do ulic, jsou zatýkání na 15 dnů. V poslední době dostávají ale pokuty, a to velmi vysoké. Například projevená solidarita prostřednictvím zapálení svíčky může být pokutována částkou ve výši až 500 USD, tedy zhruba 10 000 korun.

Jak reaguje prostý občan na události v Bělorusku a jaká je naděje, že země bude jednou svobodná?

Co se šíření informací v Bělorusku týká, v zemi má monopol ruská televize. Obyčejný člověk čerpá informace většinou z ruských televizních kanálů např. NTV.

Jak lidé na zprávy reagují? To vždy záleží na úrovni jejich vzdělání, důvěře v média, která sledují.  Prostí lidé, ti, kteří sledují pouze ruskou televizi, si myslí, že je vše v pořádku. Krym je pod Ruskem a za chvilku budeme mít v Bělorusku průměrný plat 500 USD. Mladší lidé, kteří již pracují s internetem, jsou samozřejmě v jiné situaci.

Ukrajinci často srovnávají situaci na Ukrajině a v Bělorusku. Co byste chtěla udělat, aby vaše země byla svobodnou.

Nejsem politička, ale lidskoprávní aktivistka a nechci měnit systém v zemi. Spíše pracujeme (jako lidskoprávní organizace) na tom, aby důležité zákony byly schváleny a dodržovány. Pokud chceme změnit vládu, především potřebujeme mít demokratické zákony a ty dodržovat. A toto je naším cílem. Proto jsme založili Centrum a natočili film. Všechno děláme pro následnou rehabilitaci, která se, jak doufám, jednou uskuteční.

Jaký je vliv Ruska  na politické poměry v Bělorusku?

Rusko má samozřejmě velkou sílu. Nicméně Lukašenko se snaží manipulovat všemi hráči, a to jak ve své zemi, tak v Rusku a Evropě. Jeho cílem je zachovat si moc za každou cenu. Co potřebuje především, jsou peníze, tedy půjčky od Ruska i Evropy. Rusku se samozřejmě nelíbí, jak Lukašenko koketuje se Západem, protože se obává, že ztratí svého spojence. Jenže Bělorusko je na Rusku závislé, a proto se Lukašenko bude ještě dlouho ohlížet na Putina především kvůli plynu a ropě, tedy zejména z ekonomických důvodů.

Chtěla bych ještě zmínit, že Oleh Boželko, generální prokurátor, kterého jste viděli ve filmu, poté, co skončil ve své funkci, uprchl do Ruska a dlouho žil v jednom klášteře. A podle informací, které mám, tam natočil videozáznam, v němž řekl vše, co ví ve věci zmizelých běloruských politiků.  V. Naumov (pozn. ministr vnitra 2000-2009) po podání své demise také odjel do Ruska, prý s velkým kufrem plným dokumentů. Chci říci, že Rusko má na Lukašenka hodně kompromitujících materiálů a až bude potřeba, mohou být všechny materiály použity.

Co můžeme my, Česká republika, udělat pro zlepšení situace v oblasti lidských práv a zajištění demokracie v Bělorusku?

Česká republika je dobrá, má pevnou pozici. Myslím si, že pozice Evropy vůči Bělorusku charakterizovaná slovy „Teď byl Lukašenko „hodný“, tak budeme mít dobré vztahy“ není správná. Západní Evropa by měla mít určité priority a trvat na svých požadavcích. Mezi těmito požadavky by měly být především systémové změny, jako např. neexistence politických vězňů, měla by být zřízena funkce ombudsmana, dodržovány mezinárodní smlouvy, nezávislost soudců, advokátů a státní moci aj. Evropa by měla sledovat, zda se toto dodržuje a následně přistupovat k dalším krokům vůči Bělorusku.