Zřejmě ještě žádná událost nerozdělila běloruskou opozici tak, jako prezidentské volby, které se odehrály 11. října tohoto roku. Za posledních 20 let opozice přežila rozkol spojený s bojkotem parlamentních voleb v roce 2000, prokázala mimořádnou disciplínu při výběru jediného kandidáta do prezidentských voleb v roce 2001 a 2006. Vzpamatovala se dokonce i z katastrofy v roce 2010, kdy neshody mezi kandidáty přispěly k potlačení protestů na náměstí v Minsku. O to větší překvapení pozorovatelům přichystal roku 2015.

Prakticky už v roce 2014 byla všechna jednání o podpoře jediného kandidáta neúspěšná.  Zejména kvůli pestrosti původu kandidátů (od křesťanských demokratů až po komunisty) to však nikoho nepřekvapilo. Ani jedna ze stran však nevnímala ideologické rozdíly jako zásadní. Hlavním problémem se v tu chvíli stal způsob volby jediného kandidáta: buď volba kongresem demokratických sil, nebo způsobem takzvaných primárek v jednotlivých regionech, kde by voliči mohli podporovat přímo své oblíbené kandidáty.

Tato nejednotnost v řadách opozice v nemalé míře způsobila to, že “patriarchové”, bývalí kandidáti Milinkjevič a Nekjajev podíl na kandidatuře odmítli. Aliance těchto politiků v rámci koalice “Národní Referendum” (Govori Pravdu, Strana BNF, Hnutí “Za svobodu”, Běloruská sociálně-demokratická strana) však vzbuzovala největší naděje. Oba byli nejlepe hodnocenými opozičními politiky za poslední léta. Nicméně ani tak se na základě „Národního Referenda“ jedinného kandidáta nominovat nepodařilo. Zejména kvůli selhání hnutí Za svobodu (vedeného Milinkievičem), které úplně odmítlo ideu jednotného kandidáta.

Pravděpodobně největší vinu na ztroskotání vzájemné spolupráce mají na svých bedrech důvěrné osoby a nejbližší spolupracovníci ex-kandidátů: jedním ze základních problémů totiž nebylo ani tak to, kdo by měl být tím kandidátem, ale kdo a jak povede předvolební kampaň. Otázka „Jak bude vedena předvolební kampaň?“ pak rozložila spolupráci i zbývajících částí Národního Referenda. Jak první svou podporu odebrali sociální demokraté (a to i přes to, že navrhnutým kandidátem byla Taťána Korotkevič, členka Sociálně-demokratické strany) a později i BNF. Taťána Korotkevič byla nejprve kritizována za slabý řečnický projev. A pak se stala věc v Bělorusku téměř neuvěřitelná – zatímco demokratická média ve svém pokrytí voleb začala hledat a napadat chyby ve vyjádřeních a programu Taťány Korotkevič, státní média takový tlak nepřipustila.

V první řadě to bylo propojeno s tématem politických vězňů. Zastánci bojkotu voleb obviňovali Korotkevič a Govori Pravdu z amorálnosti účasti ve volbách v momentu, kdy se za mřížemi nacházel bývalý kandidát Nikolaj Statkevič. Nicméně ani poté co Lukašenko politické vězně omilostnil, se tato kritika nepřestávala ozývat. Zajímavé je, že sám Nikolaj Statkevič byl původně zastáncem účasti ve volbách (ještě ve vězení podal žádost o registraci, ale skupinu, která měla podporovat jeho kandidaturu, Ústřední volební komise odmítla zaregistrovat, čímž porušila zákon), ale na mýtincích po svém propuštění již volal: „Ignoruji tyto volby, protože se jich nebude účastnit žádný opoziční kandidát. Kdyby kandidát Jednotné občanské strany Anatolij Lebeďko nasbíral potřebných 100 tisíc podpisů, tak bych ho s pomocí advokátů podporoval i z vězení, a pomohl bych mu dojít do konce kampaně, aby pozval lidi na náměstí.“

S tím je spojen i druhý problém: Proč mnozí odmítli vnímat Taťánu Korotkevič jako opoziční kandidátku? Ve skutečnosti,  v průběhu fáze sběru podpisů se podporovatelé Taťány Korotkevič až na výjimky nedostaly do přímého a otevřeného střetu se státní mocí, i kvůli sloganu „mírné změny.“ V rozhovorech pro média Korotkevič neodmítla možnost vstupit do vládnoucích kruhů, pokud by jí taková možnost byla Lukašenkem nabídnuta. A třebaže poté, co byla zaregistrována jako plnohodnotná kandidátka, začala na Lukašenka útočit, zejména kvůli tématu ruské vojenské základny, pro voliče opozice to prostě nebylo dost tvrdé.

Je obtížné říci, která ze strategií opozice byla úspěšnější. Na jednu stranu tradiční opozice, která se konsolidovala kolem myšlenky bojkotu voleb a byla proti účasti Taťány Korotkevič v nich, se nemohla opřít o nějaký výraznější protestní potenciál,který byl pro protesty na náměstí nezbytný. Ani jedna z protestních akcí, které Statkevič, Lebeďko a Nekljajev společně pořádaly nepřitáhla na náměstí více než tisíc lidí. A ani výzvy k bojkotu voleb neuspěly, hranice minimální povinné volební účasti byla překročena.  Na druhou stranu, Taťána Korotkevič se těžko může spoléhat na 17% podporu, kterou jí přisoudili nezávislí sociologové z NISEPI. Všichni tito lidé dříve nehlasovali pro opozici a podle mínění mnohých analytiků byli připraveni hlasovat pro kohokoliv s výjimkou Lukašenka a radikální opozice. Na rozdíl od disciplinovaného opozičního elektorátu, se tito lidé jen stěží stanou voliči Taťány Korotkevič. Do budoucna to od ní bude vyžadovat velké úsilí, aby si mezi nimi našla své místo.

Bez ohledu na toto vše bude nutné, aby obě skupiny změnily do budoucna své strategie zejména s ohledem na to, že Evropská Unie rozhodla o ukončení sankcí vůči běloruskému režimu. Bez ohledu na volby, vztah Evropské Unie k Bělorusku byl do té doby jednou z hlavních zbraní tradiční opozice. Ta se vždy stavěla do role jakéhosi prostředníka. S výše zmíněnými změnami se tato její pozice jaksi vytrácí.

Tím pádem zůstává otevřena poslední otázka: může se současná opozice mobilizovat a reformovat nebo její místo zaujmou jiné struktury, které nebudou mít vztah k demokratickým hnutím posledních 20 let, a které se budou řídit naprosto jinými principy? Přestože takovým způsobem začínají hovořit o Taťáně Korotkevič a hnutí Govori Pravdu, samo hnutí o sobě takovým způsobem neuvažuje.